Povolání není diagnóza

Katěrina Málková, zakladatelka Smart Course
kariérový kouč a trenér
06. října 2017
doba čtení 5 minut
Odcházím ze základní školy, u výchovné poradkyně jsem strávila ani ne 10 minut. A ptám se – proč? Očekávání se nenaplnila. Kdo nám dává právo rozhodovat o tom, jestli nějaký kluk půjde na učňák, a pokud se odváží podat přihlášku na maturitní obor, řekneme „No, nevím-nevím..."? Je mi trochu smutno, ale miluji podzim, tak jdu pěšky 2 zastávky k nádraží.

Pak si říkám, je to jedno, svět nepředěláte, můžete jen dělat to, čemu věříte a věřit, že existují lidé, kteří smýšlí podobně, kteří hledají a možná prozatím jen nenachází způsob, jak podpořit své děti v době, která pro ně není úplně jednoduchá, aby byli svobodní, aby jasně věděli, co chtějí, aby šli životem s pocitem smysluplnosti. Děkuji za to! Děkuji za Vás, že jste!

Povolání není diagnóza. Povolání je o zájmu, o vnitřní naladěnosti, o smysluplnosti a naplněnosti, o vlastním vývoji, o růstu člověka jako osobnosti. Povolání není profese. Je to činnost, činnosti, je to schopnost něco ovlivnit a dosahovat výsledku, který bude prospěšný mému okolí, kdy zvládnu něco, co jsem doposud nezvládala, kdy pocítím, že umím, že moje práce má hodnotu a já z toho mám radost.

3 principy, na kterých vzkvétá lidský život
Používat tvrzení o tom, že řemeslník si vydělá 70 tisíc a je to lepší, než být „nějakým učitelem", který si vydělá 20, a tím agitovat dospívající mládež, aby šla na řemeslo, mi nepřijde šťastné, obzvlášť když víte, co znamená řemeslo, znáte podstatu živnosti a také její ekonomickou stránku. Nebo psát esej o škole, kterou si vybíráte, na známku a dostat poznámku za to, že nevíte, a dostat natvrdo termín odevzdání práce, anebo...? Ano, i s tím se setkávají naše děti v rámci programu profesní orientace. Z výběru svého budoucího směrování se stává stresující horská dráha, kde pud sebezáchovy donutí si vybrat nějaké „menší zlo", hlavně ať už jste z toho venku.

Ken Robinson ve svém TED talku mluví o americkém vzdělání, ale s určitou odchylkou jeho pohled lze přenést i na český vzdělávací systém, i na ruský vzdělávací systém, i na další vzdělávací systémy, které trpí podobnými neduhy. Chci Vaši pozornost nesoustřeďovat na ty neduhy, ale na principy, které jsou mnohem důležitější.

Existují tři principy, na jejichž základech lidský život vzkvétá, a ty se neslučují s kulturou vzdělávání, pod kterou musí většina učitelů pracovat a kterou musí studenti přetrpět. Prvním principem je, že lidské bytosti jsou přirozeně rozličné a různorodé."

Náš současný školský systém a systém volby povolání neumí pracovat s odlišností. O odlišnosti velmi dobře vědí ti, kteří pracují s lidmi s postižením, anebo s výtvarně nadanými dětmi. Oni vědí, že každý je originál, vědí, že každý má svůj osobitý svět a je důležité se naučit ho vnímat, slyšet ho a podporovat.

Druhý princip, díky kterému lidská duše vzkvétá, je zvědavost. Když v dítěti podnítíte jiskřičku zvědavosti, budou se často učit samy, aniž by k tomu někoho potřebovaly. Děti se učí přirozeně. A je to fakt práce zejména tuto schopnost vymýtit nebo potlačit. Zvědavost je hnacím motorem výsledků… Chápu, že jsou testy důležité. Standardizované testy mají své opodstatnění. Ale neměly by být dominantním prvkem kultury vzdělávání."

A co testy profesní orientace? První, co uslyšíte na školách – máme všechno zařízené. V 9. třídě jdou na testy, pak si je „oni" vezmou na konzultaci, na nějakou exkurzi, a máme to uzavřeno, splněno, přijďte v srpnu. No, jasně. Žádný deváťák na základce nezůstane, a co se s nimi bude dít pak, to je vlastně jedno, že? Myslím, nejlepším způsobem pochopit, že výsledky proforientačních testů nejsou o nic přesnější než horoskopy, je takový test absolvovat. Zkuste to a snažte se odpovídat tak, jak byste odpovídali ve věku 15 let. A Ken Robinson pokračuje:

A konečně třetím principem je toto: Lidský život je ve své podstatě tvůrčí. Všichni proto máme různé životopisy. Vytváříme své životy a můžeme je přetvářet během toho, co je žijeme. Je to podstata bytí člověkem. Je to důvod, proč je lidstvo tak zajímavé, různorodé a energické… Vytváříme své životy díky nekonečnému procesu představování si alternativ a možností a jednou z rolí vzdělávání je probudit a rozvinout tyto tvůrčí síly. Místo toho žijeme v kultuře standardizace. Nemusí to tak být. Opravdu nemusí. "

Podstatou procesu první volby povolání je poznávání sebe sama. V 15 letech člověk nemůže vědět ani zmapovat všechny své schopnosti, všechny své kompetence, protože všechna současná poznání jsou založena na dosavadních zkušenostech a nepočítají s tím, co všechno ještě zažije, co potká na své cestě, kde vyzkouší svoje síly. Co ale může - pro něco se nadchnout. Ken Robinson v knize „Ve svém živlu", píše, že úspěšnost v hledání svého povolání dost záleží na tom, jestli dospívající mají možnost prozkoumat své vlohy a talenty samostatně, jestli mají takové podmínky, které je v tom podpoří, aby mohli nacházet nové cesty v sobě a v prostředí, kterého jsou součástí. Hledání poslání je hledání toho, co dává smysl konání, dává smysl volbě.

Před půlstoletím americký psycholog Maslow zkoumal lidi, kteří byli se svým životem spokojení, měli pocit naplnění, žili s radostí a byli spokojení s prací, kterou vykonávali. Přišel na to, že v životě takových lidí důležitou roli hrál proces samoaktualizace. Všechno, co podnikali, profese, které si vybírali, sloužily jednomu cíli – žít naplněný život, být v proudu, zajímat se. Tito lidé práci vnímali jako specifickou hru, měli zdravé sebehodnocení, neměli velký okruh známých, ale spíše několik blízkých přátel, s kterými si velmi rozuměli, rodinné zázemí, vůči sobě a jiným lidem se chovali s úctou.

Chtěli byste tak žít? Já určitě ano. Přáli byste si, aby to prožívalo Vaše dítě? Rozhodně.