Jak jsem si vybírala vysokou školu
a proč to bylo správné rozhodnutí

Kateřina Málková, zakladatelka Smart Course
kariérový kouč a trenér
16. října 2018
doba čtení 6 minut
Na „středním věku" jsou pozitivní a negativní momenty. Pokud ve Vašem životě všechno je tak jak má být, jste spokojení s tím, čeho jste dosáhli, při pohledu do budoucna si nejspíš řeknete: „Wau! Mám před sebou tolik času, že v podstatě mohu dělat cokoli, co budu chtít, dokážu si vědomě vybrat svůj další směr opíraje se o sebedůvěru."

Ale pokud to není tak růžové, a doposud se Vám nepodařilo si plně uvědomit, co všechno se odehrávalo ve vašem životě, kdy jste studovali, chodili do práce, vdávali se nebo ženili, vychovávali děti, možná se dokonce i rozváděli, pak v tomto bodu se nahromadila únava, a život, který je před vámi, se vám nemusí jevit jako lákavý nebo zajímavý.

Ať už je to jakékoli, věřte, všechno bude v pořádku, ty pocity jsou přechodné. Bude potřeba jen správný postoj, malé kroky, které vám pomohou znovu se spojit s vaší vnitřní radostí.

Všechno se počítá

Dnes je důležité datum v mém životě – před 10 lety jsem se oficiálně rozvedla s mým mužem, kvůli kterému jsem přijela do České republiky (ne, nejsem Češka). Byli jsme spolu 13 let, a právě dnes mám pocit, že potřebuji o tom napsat, a že jsem vděčná za to, že jsme toho tolik zažili a prožili spolu. Takový pocit, že abych se posunula dál, je potřeba přestat to odsouvat do pozadí, ale naopak – uslyšet a poděkovat.

Má to přímou souvislost s tím, čím se dnes zabývám, s kariérními kurzy pro teenagery. Je to spojené i s našim synem a také s mým vlastním příběhem. Než se pustím do jeho vyprávění, musím se zastavit u svého vztahu ke škole.

Školu jsem milovala, je to také dlouhý příběh. Neměla jsem problém se učit, a jedničky jsem nenosila ani pro mámu, ani pro tátu, ani pro učitele, ale pro sebe. Jednoduše mám takové vnitřní nastavení, když se něčeho chopím, potřebuji, aby to mělo úroveň. Pochopitelně, není to ideální přístup. Důležité je chápat, kdy to má smysl, a kdy ne.
S výběrem vysoké školy se u mne pojí zajímavý příběh. Do posledního okamžiku jsem přesně nevěděla, kam budu podávat přihlášky. Přesněji, existovaly určité varianty, připravovala jsem se k maturitním a přijímacím zkouškám, ale měla jsem pocit, že to není ono. Jednou kolem 6. hodiny ráno, když jsme s moji spolužačkou běhaly (tělocvik se na našem gymnáziu podobal „drsné zkoušce"), ona najednou pronesla: „Víš, že dnes je na Finanční univerzitě den otevřených dveří?"

Neměla jsem ponětí o tom, že nějaká taková univerzita existuje (neměly jsme internet, těžce představitelné, ale fakt). Zaujalo mne to, a tak jsme po škole vyrazily. Studovna byla plná zájemců. Matně si vzpomínám na stůl vepředu, za kterým seděli děkanové fakult. Už tehdy fakulta bankovnictví mne nelákala, chápala jsem, že samozřejmě banky jsou potřeba, ale pracovat v bance nechci. Později stejný pocit jsem měla u předmětu „Oceňování bankovních institucí". Nezaujaly mne ani pojišťovnictví, ani účetnictví, ani daně.

Ale s fakultou financí to bylo úplně jinak. Velmi se mne dotklo poslání financí, o kterém mluvil můj budoucí děkan – vytvářet fondy pro financování podniků nebo projektů. Později ke konci studia jsem si jasně uvědomovala, že mne zajímá management – jak firmy vznikají, co dělat, aby vše fungovalo, tj. firemní procesy. Tomu jsem se věnovala donedávna.

Moje kamarádka po cestě domů mne přesvědčovala o tom, že bankovnictví má větší smysl, že je lepší jít tam, a já jsem souhlasila. Jenže uvnitř mne nahlodával pocit, že tato varianta se mi nezamlouvá. Když přišel den D, domluvily jsme se, že podáme přihlášky společně. Jenže z nějakého důvodu spolužačka mi nebrala telefon (také neexistovaly ani smartphony, ani mobily, jako v době kamenné), a tak jsem se rozhodla, že pojedu sama.

Bankovnictví nebo finance?

Chodbou směrem k fakultě bankovnictví jsem míjela dveře přijímací komise fakulty financí. Znovu jsem měla zvláštní svíravý pocit, že dál jít nemám, a tak jsem vstoupila do dveří fakulty financí, kterou jsem také o několik let později úspěšně absolvovala. V téže přijímací komisi jsem pracovala 3 roky, přijímala jsem přihlášky nových abiturientů.

A moje kamarádka? Propadla u první zkoušky z matematiky na fakultě bankovnictví, dostala se ovšem na jinou ekonomickou vysokou školu. Díky ní jsem studovala školu, na kterou dodnes velmi ráda vzpomínám, a která pro mne má stále velký význam.

Něco podobného pozoruji u teenagerů, kteří prochází mými kurzy. Když pochopí sebe, doslova cítí, která varianta je pro ně nejlepší. Pak jsou schopní mobilizovat své síly a velmi zodpovědně se připravovat ke zkouškám. Mají cíl, který je jejich vlastním, i když samozřejmě ty představy, které si vytvoří o určitých oborech, nemusí odpovídat tomu, čemu se nakonec budou věnovat po ukončení vybrané školy. Nakonec v průběhu studia budou mít mnohem více podnětů, možností, znalostí a variant na výběr. Ale co je to nejpodstatnější, mají ZÁJEM, vnitřní motivaci a jasně chápou, JAK ROZHODOVAT. V tomto věku to je to nejdůležitější.

Svět se mění a bude se měnit. Ale zájem k vlastnímu rozvoji, k tomu, čím se zabývám, zájem k životu, vždy bude základním motivem, který člověku ve středním věku pomůže uvažovat a cítit se tak, jak jsem to popsala v úvodu tohoto článku.

Příště...

Příště se zamyslím nad logikou a intuicí v rozhodování, co se skrývá za mým výběrem Finanční univerzity, proč jedničky překáží ve volbě povolání a proč v období dospívání vzdálené cíle pro nás nemají žádnou cenu.

Málem jsem zapomněla...

Ten výběr univerzity byl správným rozhodnutím. Proč? Co si myslíte Vy?
Byl tento článek pro Vás užitečný?
Sdílejte ho se svými přáteli v sociálních sítích